Již delší dobu na našich letištích ve třídě 450 dominují především dvě značky a to Thunder Tiger (Mini Titan) a Align (T-Rex). Sice se dají koupit i další typy, ale né vždy je zaručena dostupnost náhradních dílů a ve většině případů se jedná stejně jen o více, či méně zdařilé kopie oblíbeného T-Rexe, které po technické stránce nepřinášejí nic nového. To byl asi hlavní důvod proč se provozovatelé portálu www.rczona.cz rozhodli dovážet na náš trh modely SJM. Tyto modely jsou řemeslně velice dobře zpracované, mají poněkud netradiční konstrukci a je pro ně zajištěn kompletní sortiment náhradních dílů. V následujícím článku bych se s vámi rád podělil o mé zkušenosti s menším zástupcem této řady modelů a tím je SJM400-C Pro.

Příznivců vrtulníků stále přibývá, a tak se i množí různé soutěže a setkání. Většina těchto akcí je ale určena spíše dospělým vrtulníků a menší vrtulníky pro začátečníky včetně dvourotoráků jsou na těchto akcích přijímány trochu s posměchem. Nápad uspořádat akci určenou primárně dvourotorákům se zrodil někdy kolem půlky prázdnin ve firmě Bastrade s.r.o., která provozuje portál www.rczona.cz. Vzhledem k tomu, že jsem malé akce pro dvourotoráky pořádal již v minulém školním roce byl jsem zástupcem firmy osloven, zda bych byl ochotný podílet se na uspořádání větší veřejné akce, která by se uskutečnila někdy během podzimu 2008. Nápad se mi líbil, a tak i přesto že jsem neměl s pořádáním velkých veřejných modelářských akcí žádné zkušenosti (nebo možná právě proto, že jsem nevěděl, co to obnáší) jsem se rozhodl do toho jít. To jsem opravdu ještě něměl ani tušení, co všechno se musí na takovou akci připravit, aby v den D všechno klaplo. Začal jsem tedy postupně sepisovat jakýsi itinerář, co bude potřeba zajistit. Možná by se zdálo, že cca 3 měsíce jsou dostatečně dlouhá doba, ale hned při pokusu o splnění úkolu číslo jedna, kterým bylo zajištění dostatečně velké haly s kvalitním zázemím pro piloty a prostorem pro diváky, se ukázalo, že je opravdu za "pět minut dvanáct". Vhodných prostor s přijatelnou cenou nájmu není v Praze mnoho, a tak termíny jsou zamlouvané dlouho dopředu. Osloveno bylo několik provozovatelů sportovních zařízení a po vytřídění zbylo jediné místo s posledním volným termínem v daném období. Nezbylo tedy než co nejrychleji termín zajistit. Možná to, že nebyl čas na rozmyšlenou rozhodlo, že se akce opravdu uskutečnila, protože v té době už mi začalo být jasné, že příprava zdaleka nebude tak jednoduchá, jak jsem si v první chvili myslel. Bylo tedy definitivně rozhodnuto - 25.10.2008 v hale střední školy technické na Zeleném pruhu v Praze se uskuteční akce Helishow 2008. Do akce tedy zbývaly přibližně dva měsíce a seznam úkolů se neustále prodlužoval podle toho, jak se věci domýšlely do důsledku. Bylo mi jasné, že na to sám stačit nebudu, a tak jsem oslovil kamarády modeláře a doufal, že budou ochotni také věnovat část svého volného času na pomoc s přípravou a realizací akce. Jejich reakce byly velice kladné, nápad je zaujal a s nadšením se zapojily do příprav. Povídání o přípravách by bylo na dlouho, tak teď ty dva docela perné měsíce přeskočím a pokusím se vám přiblížit, co všechno se tam dělo, co bylo k vidění a jak to celé dopadlo.

Druhé kolo Heliparty sezóny 2008/2009 byla pro většinu poslední příležitost vyladit stroje a potrénovat ruce před soutěží Helishow 2008. Pilně se tedy létalo, ladilo, diskutovalo ale i padalo a opravovalo. Jinak jako vždy panovala přátelská atmosféra a tak víc snad ani není potřeba dodávat. Fotek je tentokrát docela dost tak si můžete to příjemné sobotní odpoledne trochu připomenout.

Jednou větou – asi tak stejně dlouho, jako skutečný stroj. Leč popořádku. Na počátku bylo jednak světlo, jednak naprosto neodolatelný PiccoZ a skvělé domácí létání, včetně ořezu pokojových květin, provětrávání záclon včetně závěsu stroje do těchto, pronásledování drobných živočichů při venkovním létání a jiné rozkoše. Na svět pak přišel EasyCopter (cca 2004) a … touha je zázrak, kámo zázrak (fju fju fju) a poznání, že větší vrťásek nerovná se snazší polétání. Avšak domácí školení s přísnými učiteli (vyhlídka kontaktu rotorů s obrazy, lustrem či nábytkem poskytovala ekvivalent rozvodu a – bezdomovci nelétají) mělo kladné výsledky a pak první létání v tělocvičně – nekonečný prostor ve všech rozměrech, žádné počasí – nádhera. A už zas – touha je zázrak … (dále viz výše), nebylo to ono. Pak ale nabídl p. Gerža karosérii Kamov Ka-115 a bylo to ono. Krásná elegantní věcička, sestavit, ustrojit mechaniku, přidat osvětlení a krasavice byla na světě. A létalo se, učilo se, padalo se, bouralo se, opravovalo se. Šrámů, špíny i gramů utěšeně přibývalo. Navíc – představy, které u Kamovů měly o Ka-115 (konkurence Eurocopteru) se moc nerealizovaly a tak stroj zůstává pouze v prototypu. Celkově – odliv libosti. Navíc se začaly množit trupy na různé varianty EasyCoptera, ale – Bell, Hughes, Eurocopter, tedy takové, které mají o jeden rotor míň, jsou vzhledu lehce hračkoidního a skutečný stroj nalézt opravdu nejde.