Jednou větou – asi tak stejně dlouho, jako skutečný stroj. Leč popořádku. Na počátku bylo jednak světlo, jednak naprosto neodolatelný PiccoZ a skvělé domácí létání, včetně ořezu pokojových květin, provětrávání záclon včetně závěsu stroje do těchto, pronásledování drobných živočichů při venkovním létání a jiné rozkoše. Na svět pak přišel EasyCopter (cca 2004) a … touha je zázrak, kámo zázrak (fju fju fju) a poznání, že větší vrťásek nerovná se snazší polétání. Avšak domácí školení s přísnými učiteli (vyhlídka kontaktu rotorů s obrazy, lustrem či nábytkem poskytovala ekvivalent rozvodu a – bezdomovci nelétají) mělo kladné výsledky a pak první létání v tělocvičně – nekonečný prostor ve všech rozměrech, žádné počasí – nádhera. A už zas – touha je zázrak … (dále viz výše), nebylo to ono. Pak ale nabídl p. Gerža karosérii Kamov Ka-115 a bylo to ono. Krásná elegantní věcička, sestavit, ustrojit mechaniku, přidat osvětlení a krasavice byla na světě. A létalo se, učilo se, padalo se, bouralo se, opravovalo se. Šrámů, špíny i gramů utěšeně přibývalo. Navíc – představy, které u Kamovů měly o Ka-115 (konkurence Eurocopteru) se moc nerealizovaly a tak stroj zůstává pouze v prototypu. Celkově – odliv libosti. Navíc se začaly množit trupy na různé varianty EasyCoptera, ale – Bell, Hughes, Eurocopter, tedy takové, které mají o jeden rotor míň, jsou vzhledu lehce hračkoidního a skutečný stroj nalézt opravdu nejde.

Mé vrtulníkaření začalo na jaře 2008, když jsem si přinesl dva soubojové PicooZ. Je to super hračka a užili jsme si s nimi hoooodně srandy. Krásně sekaj kytky a ničí papírové lustry. Někdy v dubnu 2008 jsem si koupil svůj první opravdovější model vrtulníku a to dvourotor Lamu V3. Docela mě to chytlo a tak jsem v květnu rozbil prasátko a přesedlal na opravdový vrtulník a to MiniTitan 325. Nikdy předtím jsem žádný jiný vrtulník ani letadlo neměl a jsem tedy čistokrevný amatér, bez jakýchkoli zkušeností.